Obraz - Fialový lesk. Autorem je malíř Jan Kameníček. Signován zezadu obrazu - viz foto.
Celkové rozměry cca 80 cm x 80 cm. Akryl na plátně. Celkový stav - viz foto.
Obraz byl namalován v roce 2024.
Bude úžasnou dekorací Vašich prostor. Originalitu díla plně zaručujeme vrácením peněz.
Jan Kameníček
* 15. března 1955, Praha
spisovatel, dramatik, překladatel a malíř
Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební, poté studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello. Po ukončení studia pracoval rok v Československém rozhlase. Od roku 1980 je ve svobodném povolání. Literární historik František Kautman jej označil za pokračovatele Franze Kafky, respektive za spisovatele kafkovského typu.
Jan Kameníček se narodil do rodiny s výrazným technickým a uměleckým zaměřením. Zatímco jeho osobnost tíhla k múzickému odkazu příbuzných ze strany jeho matky, rodiči byl nucen ke studiu technických oborů, blízkých aktivitám příbuzných ze strany jeho otce. Hru na violoncello vystudoval až po absolvování střední průmyslové školy. Po krátkém profesionálním hraní se začal věnovat výhradně psané tvorbě. Zpočátku se věnoval životopisným povídkám z hudebního prostředí. Pozdější texty mají výrazně kafkovský charakter. Vedle své spisovatelské činnosti také maluje abstraktní obrazy, ilustroval i některé své knihy.
Psal životopisné povídky a rozhlasové hry, mj. Třináct krásných let (1978), Zrání (1979), Interview (1980), Variace na Paganiniho téma (1982), Kontrapunkty (1983), Z mého života (1984), Hodiny u Bachů (1985), Podzim v Novém světě (1986) aj. Pro televizi napsal spolu se svým dlouholetým spoluautorem Svatoslavem Gosmanem televizní hudební scénáře, mj. Obrazy z dějin české hudby nebo balet Alenka v říši divů. Začal publikovat časopisecky, první rukopisy vycházely samizdatově.
V oficiální knižní tvorbě debutoval Jan Kameníček roku 1988 knihou Rekviem za kantora Bacha. Ve svých prvních knihách Kameníček přirozeně pokračoval v rozvíjení námětů, které předtím připravoval pro rozhlas a televizi. Brzy se však začal stále více věnovat otázkám lidské existence nebo přímo existencialismu. Už v roce 1990 a pak opakovaně i později český literární historik František Kautman označil Jana Kameníčka za v jistém smyslu následovníka Franze Kafky, respektive za spisovatele kafkovského typu.
Kameníčkova bilanční kniha Zdánlivé zbytečnosti (2013), která vznikla formou rozhovoru s redaktorem Jiřím Lojínem, je oproti jeho předešlé tvorbě věnována mladým tvůrcům a všem zájemcům o tvůrčí psaní. Autoři v ní „rozebírají techniky psaní a vlastní potřebu psaní, stavbu dialogu i monologu". Kameníček v ní zároveň vzpomíná na kulturní prostředí sedmdesátých a osmdesátých let socialistického Československa a některé jeho osobnosti. Navazující kniha Zdánlivé maličkosti (2015), v níž se v rozhovoru s Ivo Fenclem vrací do dětství a mládí, může sloužit i jako neformální příručka potenciálního spisovatele, je ale také komentovanou antologií autorových povídek, doplněnou o rozbory, analýzy a ukázky klasických děl vybraných českých autorů, jako jsou Karel Čapek, Franz Kafka, Jaroslav Foglar či Ladislav Fuks. Svazek Zdánlivé pochybnosti (2020) plánovaně uzavírá celou trilogii o psaní.
Trilogii tvoří také knihy příběhů Daidalova zoufalství (2003), Ikarovy monology (2012) a Mínotaurův ostrov (2014); součástí první knihy je i povídka Hrobník, která byla dramatizována jako monodrama a přeložena do tří evropských jazyků. Devět svých knih vydaných mezi roky 1988–2014, ovšem s více či méně pozměněnými texty, autor sumarizuje v bilanční knize Procity (2019).
Z dosavadní autorovy tvorby se vymyká román Julietta (2021), který je podobenstvím, zachycujícím dusivou atmosféru pandemického uzavření v těsných místech z pohledu osamělého stárnoucího muže.
Ocenění
Spisovatel Jan Kameníček je dvojnásobným držitelem stříbrného ocenění v soutěži Literární Varnsdorf v kategorii próza, které získal v letech 1998 a 2000.
