Obraz - Car vyorává brázdu u Hluboké (car Alexandr I. oře v říjnu 1815 pod zámkem Hluboká, zachyceném zde nad řekou Vltavou ještě před svou "tudorovskou" přestavbou). Jedná se o reprodukci obrazu od významného malíře a grafika Ferdinanda Runka.
Zámek Hluboká
Zámek Hluboká nad Vltavou je jedním z nejznámějších a nejzdobnějších českých zámků. Je považován za nejkrásnější obytné panské sídlo v Čechách. Tyčí se 10 km severně od Českých Budějovic na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou ve stejnojmenné obci, původně pojmenované Podhradí, která koncem 19. století přejala jméno zámku.
Původně býval raně gotickém hradem, který byl vystaven za vlády Přemysla Otakara II. ve 2. polovině 13. století, který jeho stavbu i sám inicioval. Když byl Přemysl Otakar II. poražen roku 1278 na Moravském poli, o Hlubokou přišel. Za pomoc proti němu ji získal rod Vítkovů. Poté co byli Vítkovci jeho synem Václavem II. poraženi a před Hlubokou byl sťat jejich předák Záviš z Falkenštejna, se Hluboká opět navrátila do královských rukou. Hlubocké panství pak bylo často zastavováno, vždy když panovnickému dvoru došly peníze.
V 15. století se Hluboká stala centrem vznikající rybníkářské oblasti. Tehdy byl založen i nedaleký rybník Bezdrev. Prvním velmožem, jemuž panovník prodal Hlubokou do dědičného vlastnictví, se stal roku 1562 Jáchym z Hradce, za něhož hrad čekala náročná přestavba, která změnila středověký hrad na renesanční zámek. Zámku nebylo souzeno mít stálého majitele. To se mu poštěstilo až od 17. století, kdy zámek společně s Třeboňským panstvím zakoupil rod Schwarzenberků, který jej vlastnil až do roku 1947. Za jejich držení prošla Hluboká dalšími dvěma přestavbami.
Nejdříve barokní zámek a do současné podoby byla Hluboká upravena v období vrcholného romantismu v letech 1839 - 1871 vídeňským architektem F. Beerem ve stylu tzv. tudorské gotiky po vzoru anglického královského zámku ve Windsoru.
Má překrásné interiéry. Uvnitř je k vidění 140 bohatě vybavených místností. Zámek má jedenáct věží (hlavní 60 metrů) a bašt. Jeho členitému průčelí dominuje velký schwarzenbergský znak s rodovým heslem "NIL NISI RECTUM" (Nic než právo). V blízkosti zámku se rozprostírá zámecký park v anglickém stylu. V původní jízdárně se sálem s otevřeným krovem jsou dnes instalovány sbírky Alšovy jihočeské galerie.
Původním majitelům byl zámek po roce 1989 vrácen a Schwarzenberkové na zámku uložili mnohé cennosti a zajímavosti. Proslulá je hlubocká sbírka koberců (zejména bruselských gobelínů Baudouina van Beverena se scénami z lidových přísloví z poloviny 17. století). V zámecké kapli je uložena tzv. Netolická archa z 15. století. Kromě toho jsou zde sbírky obrazů, keramiky, porcelánu, skla, zbraní atd. Rozsáhlá a cenná je též hlubocká knihovna.
Rozměry včetně rámu cca 42 cm x 32 cm. Rám má místy otluky. Reprodukce na papíře. Obraz je zasklený. Celkový stav - viz foto.
Obraz byl vytvořen přibližně v letech 1990-2010.
Ferdinand Runk
* 14. 10. 1764, Freiburg im Breisgau, Německo
† 4. 12. 1834, Vídeň, Rakousko
malíř, grafik
Německo-rakouský malíř, kreslíř a grafik. Pro české prostředí je významný tím, že léta působil ve službách Josefa II. ze Schwarzenbergu, ve kterých zhotovil řadu obrazů a grafik, které zpodobňují podobu Schwarzenberských panství a dalšách míst v Pošumaví.
Narodil se v rodině freiburského měšťana, mlynáře a pekaře Johannesa Runka a jeho první manželky Marie Agaty, rozené Hallerové, jako jeden z jejich sedmi potomků. Po smrti Marie Agaty se otec znovu oženil a z druhého manželství měl dalších pět dětí.
V roce 1775 začal Ferdinand studovat na jezuitském gymnáziu ve Freiburgu. Školu ukončil pravděpodobně v roce 1781. Další konkrétní informace o jeho životě jsou až z roku 1787. V tomto roce se zapsal do třídy krajinářů na Vídeňské akademii užitých umění. Existují spekulace, že mezi lety 1781 a 1787 byl žákem některého z malířů a rytců, jako byli Peter Mayr ve Freiburgu, Josef Hermann nebo Simon Göser. Žádné toto působení ale není doloženo.
Od roku 1778 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u figuralisty Huberta Maurera, Friedricha Augusta a Johanna Christiana Branda, tito dva vyučovali kromě krajinomalby také grafické techniky. Ve Vídni žil Runk u svého bratra Franze Xavera, mistra lanařského. V době jeho studií docházelo k proměně názoru na krajinomalbu, vedle ateliérových kompozic se začala prosazovat malba "podle přírody". Protože v té době byli pocestní se skicáky podezřelí jako případní nepřátelští špióni, dostávali studenti Akademie zvláštní pasy, kterými se prokazovali u místních úřadů, aby mohli pracovat v krajině.
Nejstarší dochované Runkovy práce jsou dvě kresby olůvkem a perem z roku 1789, které zobrazují pohledy na domy na Štěpánském náměstí ve Vídni. Veduty jsou uloženy v grafické sbírce Albertiny.
V roce 1785, vybaven generálním pasem, podnikl cestu Štýrskem a Kraňskem. Z kreseb, které během cesty podnikl, vznikly dva soubory rytin, které byly vydány nakladateli F. X. Stöckelem a Josefem Edlerem. Další veduty rakouských krajin podle jeho kreseb v kolorovaných leptech prováděl vídeňský grafik Johann A. Ziegler (1749–1802), album vyšlo až roku 1810. Tato alba mu získala popularitu a první zákazníky. Hrabě Karel Zinzendorf u něho objednal dva pohledy na přístav Terst.
V roce 1811 se Runk oženil se služkou Rosalií Zadlitzovou (*1789), se kterou měl dvě dcery. Později žil především v Rakousku, v posledních letech na schwarzenberském panství v Neuwaldeggu. Vdova Rosalie se po manželové smrti přestěhovala do Prahy, dožila se třiaosmdesáti let a zemřela 13. června 1872 na Malé Straně v domě čp. 300/III v Hellichově ulici.
Přes jeho velkou popularitu, byla jeho díla jen zřídka veřejně vystavována. Veřejnost se s nimi mohla seznámit na výstavách Akademie výtvarných umění v roce 1822 a velmi úspěšně i v roce 1824. Současná kritika jeho krajinomaleb píše o jeho dílech: „... na těchto originálních obrazech na plátně byly pomocí osvětlení a barvy velmi šťastně vyjádřeny měnící se tvary a vegetace, povrchu Země a vody stejně jako změny přírody."
V posledních letech svého života se zabýval především restaurováním starých obrazů ze Schwarzenberské sbírky. Ferdinand Runk zemřel ve Vídni v roce 1834 a byl pohřben v Neuwaldeggu.
