Obraz - Pohled na město Choceň. Signován a datován vpravo dole - viz foto. Autorem je malíř Procházka. Olej galerijní kvality a velikosti v původním vyřezávaném rámu. Na obraze je město Choceň ze severovýchodu. Je vidět zvonice Kostela sv. Františka Serafínského, škola a charakteristický komín podniku, bývalé přádelny bavlny a lnu Perla.
Rozměry včetně rámu úctyhodných cca 118 cm x 89 cm, rám je mohutný, krásně a bohatě zdobený, místy má otluky. Olej na kartonu. Celkový stav viz - foto.
Obraz byl namalován v roce 1956.
Pokud chcete kvalitu, budete spokojeni. Bude šperkem ve Vaší sbírce a úžasnou dekorací každého prostoru.
Kostel sv. Františka Serafínského v Chocni
Historie kostela:
První zmínky o choceňském kostelu pocházejí z poloviny 14. století. Konkrétně je kostel uváděn jako farní k roku 1350 v popisu pražské diecéze. Z původního dřevěného kostela se nic nedochovalo, protože v průběhu času třikrát vyhořel (v letech 1602, 1659 a 1725).
Nynější kostel byl postaven v rozmezí let 1728-1733 ze jmění kostelů filiálních a z příspěvků dobrodinců, zejména hraběte Štěpána Viléma Kinského a pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda Khuenburga, který věnoval ze solné kasy 1500 zlatých.
V letech 1728-1729 postavena loď, 1730-1731 presbyterium; roku 1733 byl kostel dokončen, jak hlásá letopočet (An./no/ Ch./risti/ MDCCXXXIII), vytesaný v kamenném obložení hlavního vchodu, položeném k západu. Průčelí hledí k východu k ulici „Záměstí" a umístěn na něm nad sakristií spojený znak Kinských a Dietrichštejnů (manželkou hraběte Štěpána Viléma Kinského byla Marie Josefa Antonína Rozárie hraběnka Dietrichštejnová). Nahoře nika se sochou Krista a na postranních hranolech sochy sv. Petra a Pavla.
Od požáru kostela v roce 1725 se sloužily bohoslužby v zámecké kapli, než byl znovu opraven. Kněží tak provizorně bydleli na zámku, protože se znovu stavěla i shořelá fara. Do roku 1895 stála blízko hlavního vchodu do kostela kostnice. Jednalo se o přízemní, trojdílnou budovu z roku 1736, kam byly ukládány kosti nebožtíků, protože starý hřbitov svoji kapacitou už nedostačoval. U kostela se přestalo pohřbívat v roce 1848 a bylo vytyčeno nové místo pro hřbitov „Na Skalách". Do dnešních dob se z původní kostnice dochoval pouze nápis v kamenném ostění: „Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji: Job, kap. 19.1736", který je nyní umístěn nade dveřmi zvonice.
Patron kostela:
Svatý František Serafinský, známější pod jménem z Assisi (1182-1226) – mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů a mystik. Svátek má 4. října.
Architektura kostela:
Kostel je tradičně orientován od západu (vchod) směrem k východu (oltář), neboť druhý příchod Krista v Soudný den má přijít z východu. Kostel má přijímat první a poslední sluneční paprsky. Jednolodní obdélníková stavba s výrazně vystupující příčnou lodí, užším segmentovým uzavřeným presbytářem a oktagonální sakristií, připojenou v ose. Hlavní průčelí, průčelí příčné lodi i závěru ukončeny vysokými volutovými (spirálovitý motiv) štíty. Vnitřek lodi členěn vtaženými přízedními pilíři, vytvářejícími řadu mělkých výklenkových kaplí, z nichž východní jsou širší a hlubší. Loď sklenuta valenou klenbou s lunetami, křížení v příčné lodi kupolí, navenek se neuplatňující, na pendentivech (trojúhelníková výseč). V západní části lodi kruchta se zprohýbaným parapetem na segmentovém oblouku.
Přádelna lnu Choceň
Choceň se po vybudování železnice v roce 1845 stává pro podnikatele a investory zajímavým místem kvůli své výborné dopravní dostupnosti. Proto tu za nedlouho vzniká první velký podnik – přádelna lnu, postavená židovskou finanční společností, která začala s výrobou v roce 1859. Jednalo se tak o nejstarší textilní továrnu v Chocni. Zpočátku byl zpracováván převážně domácí len (Choceň patřila do lnářské pěstitelské oblasti).
Od počátku 60. let 19. století provozoval přádelnu Baltazar Szábel (1814–1869), velkoobchodník a politik z Olomouce. Za něj došlo k dalšímu rozšíření závodu. Koncem roku 1862 bylo v závodě zaměstnáno 162 dělníků, z velké části to byli obyvatelé Chocně. Pracovní doba přádelny byla tehdy od pěti hodin ráno do osmi hodin večer. Po smrti majitele Szábela se vedení přádelny ujali jeho příbuzní. Ovšem továrna moc neprosperovala, až ji na počátku 20. století koupila rodina židovských podnikatelů Robitskových (psány později i Roubíčkovi).
Mořic Robitschek (1862–1933) změnil dosavadní výrobní program přádelny a místo domácího lnu se začala zpracovávat levnější dovážená bavlna. Nové stroje na zpracování bavlny byly pořízeny většinou z Anglie. Závod byl přejmenován na „M. Robitschek a spol., přádelna, tkalcovna, barevna a bělidlo." V roce 1909 navíc přibyla tkalcovna. Podnik zaměstnával kolem 650 zaměstnanců. Nový majitel Robitschek byl podnikatelsky nadaný a nebránil se technickému pokroku.
Proto v celé přádelně zrušil dosavadní plynové osvětlení a zavedl sem elektřinu z vlastní centrály, využívající vody k pohonu generátorů. Dostatečná výroba elektrické energie navíc v době první světové války posloužila k osvětlení nově vybudované polské kolonie na Podhomolí, kde bylo ubytováno přes 22 000 válečných utečenců. Dominantou přádelny, ale i celé Chocně je do dnešních dob dochovaný takřka 70metrový komín s vodojemem, který byl postaven v roce 1929. Po smrti Moritze Robitschka v roce 1933 převzal vedení továrny jeho syn Jan Robitschek a jeho švagr Bedřich Hönig.
Za německé okupace byl do přádelny dosazen německý důvěrník W. Patzelt z Děčína, po jeho odvelení na frontu si Robitschkovu továrnu přivlastnil nacista Johann Heinrich Bergmann, který byl přítelem K. H. Franka. Po druhé světové válce byl podnik vrácen do rukou Jana Robitschka, ale v červenci 1948 bylo jasné, že by rodina byla před komunistickým režimem pronásledována, proto se Robitschkovi rozhodli vystěhovat do Argentiny.
Po roce 1948 byl podnik znárodněn a začleněn do Sdružení českých a moravských bavlnářských závodů, následně přejmenován na UTEX, národní podnik. O deset let později byl závod znovu přejmenován na „Perla, bavlnářské závody, Ústí nad Orlicí" a choceňskému závodu bylo přiděleno číslo 05. Na počátku 90. let minulého století vstoupili do závodu italští investoři a došlo k modernizaci závodu. Dodnes textilní továrna slouží k výrobě bavlněné příze a patří mezi nejstarší textilní továrny s kontinuální výrobou v regionu.
ZDROJ: Mgr. Michal Hofman, Orlické muzeum
